— Renesanční architektura —

Renesanční sloh (z franc. renaissance, Ital. rinascimento, obrození) vznikl v italských městech 15. století jako výraz světského a humanistického sebevědomí zámožných měšťanů a nového zájmu o starověké umění. V soutěživém prostředí městských států se měšťané potřebují prezentovat a také města navzájem soutěží ve svých reprezentačních stavbách. V architektuře tak došlo k výraznému obratu a velkým změnám.

Renesanční architekti se opět inspirovali antickými, zejména římskými stavbami (viz také klasická řádová architektura), jejich souměrností, jednoduchostí geometrických tvarů a pravidelností proporcí, důležité je také zachování lidského rozměru u staveb světských. Renesanční architektura se tedy odlišuje od gotiky celým svým zaměřením; hlavním stavebníkem monumentálních staveb se místo církve pozvolna stává město a měšťané, šlechta nebo panovník. Vznikají nové typy světských staveb, jako je předměstská vila, zámek, palác nebo radnice. Městský dům ani zámek už nemá funkci obrannou, ale spíše reprezentativní. Vedle kamene se začaly užívat v mnohem větší míře cihly, stavby se zpravidla omítají a zdobí štukem nebo mramorovým obkladem. Hojně se uplatňuje vnější sloupořadí, valená klenba a kupole a schodiště se stává samostatným architektonickým prvkem. Vzniká nový druh výzdoby spíše ploché fasády zvaný sgrafito. Místo lomených oblouků nastupují kruhové a u oken a dveří převládají jednoduché obdélné tvary.